Krásný počasí panující posledních pár dní přímo vybízí k prvnímu letošnímu výjezdu na písek. Původně plánované dva dny však nakonec musím zkrátit na jeden, nikdo se mnou na dýl jet nechce. Danča dokonce naznačuje, že pod širákem a bez sprchy prostě nikam nepojede. Nic na tom nemění ani má poznámka o altánu s jezírkem.
Vyrážíme v sobotu brzo ráno (sedum je prostě brzo, ať si říká kdo chce co chce). Postupně nabírám Michala, Danču a Zbyška a míříme do Ádru. Už jen když tam člověk vystoupí z auta, hned je nabitej pozitivní energií. Alespoň já mám vždycky takovou radost..takovou tu děckou radost, jako když dostanete pod stromečkem vytoužený vláčky, nebo co se dneska dává dětem pod stromeček. Kolemjdoucí si asi myslí, že jsem utekl z blázince, jak se na ně šklebim, od ucha k uchu.
Raní kafíčko (to cestou se nepočítá) a borůvkovej koláč prostě musí být. Bez koláče nelezu, nejsem blázen. Tradice je tradice. Na terase u Peteho je sice ještě oficiálně zavřeno, ale Pete už svý kafíčko pije a zve nás dál. Jeho spolulezci příchází po chvilce:
"Máš ty kruhy?"
"Mám!"
"Tak to tam jdem nabušit."
Tak nějak tu vznikají prvovýstupy.
"No nekecej, Dejv"
"Týjo čau Bohoušku, co ty tu?" vítáme se s právě příchozím kamarádem z HO Vrchlabí. Prostě takový ráno v Ádru na terase. Jak by to tu člověk mohl nemít rád.
Dojezeno, vypito, jdeme na to. Cítíte ten divnej pocit kolem žaludku? To má člověk po zimě tak trošku strach. Půjde to, nebo nepůjde? Nechtělo to raději místo kafe panáka? Snad to půjde. Míříme tam, kde jsem před rokem skončil. Mušketýr na Křížáku má hezký rajbáskový cesty, ze kterých strašně rád utíkám traverzem do dvojkovýho komína. Luboš s Péťou si určitě vzpomenou na minulý rok a "Sudiválka".
"Přes vřes a mraveniště" bude letos první. Znám ji dobře, lezl jsem ji mnohokrát. Ne vždycky se ale dařilo. Trošku morálu to přecijen chce. Dnes to ale jde. Po chvilce přešlapování, utírání zpocených rukou do kalhot (jsem přece klasik, hlavně po ránu) a hlubokým dechovým cvičení jsem nahoře a mám hroznou radost. Kdybych to uměl, udělám stojku. Michal, Danča i Zbýša jsou tu za chvilku taky. Jistí se sami, já si čtu v knížce. Moc toho tam ale není, je tu od loňskýho podzimu.
Přichází Marťa Pirkl se dvěma kamarádama. Přijeli vlakem a budou tu do zítřka. My dáváme ještě "Sudiválka" a "Bílé erby". Mezitím přichází i další lidi. Nakonec je tu docela těsno. Jsou tu i opravdoví klasici. Ve flanelové košili a "sedáku", co pamatuje už hodně výstupů si povídáme o Paklenici. A to se někdo bojí stáří...Škoda že už musí utíkat, jede jim vlak.
My se taky stěhujem. Nejdřív jenom vedle k Óčku, kde kluci lezou nádhernou "Otcovskou" a pak naproti na Kruhovou. Posílám Michala do "Sokolíka". Jeho první cesta na písku. Přes tři kruhy. Myslím, že se mu bude líbit. Pro sebe si vybírám "Spáru". Nalezu, nechápu, slezu. Nalezu, netušim, slezu. Nalezu, založim bambuli, vytrhnu bambuli, slezu. Taková vtipná šestková spárka...To přece musí jít, to přece nevzdám. No, nakonec to šlo - těžce a se strachem. Ještě že to maminka neviděla. Snad by mě Zbýša chytl do náruče, jiný jištění tam totiž nebylo...
Michal tam mezitím poslal "svou první" a vypadá spokojeně. Já dobírám Zbýšu a Marťase. Marťas potom kamarády.
Stěhujeme se zase kousek dál. Na Pevnosti je dost lidí, tak jdeme až k Ústecké a nakonec lezeme nádhernou "Pašeráckou stezku" na Opičí. Ve výlezu je mokrá díra, takže opět trošku strachu a radost z jeho překonání. Tak už to bývá (teda když to dopadne dobře). Máme to tak akorát. Jdeme dolů k jezírku. Někteří chlapci se koupou, já si o jejich zdravím rozumu myslím svý, Danča si je fotí. Ostatně, dneska fotí převážně Danča, konečně budu taky na nějaké fotce, Díky.
Na závěr nezbývá než přiťuknout. Že jsme to přežili a že to bylo fajn a že snad zase brzo...
