Matěj s Jonášem, ve své mladistvé nerozvážnosti, projevili zájem jet něco zlézt do Tater. Já, jako hodný otec, jsem s jejich přáním k jejich zděšení souhlasil. Padlo pár návrhů, ze kterých si vybrali právě hřeben Žabího koně (2.291 m.n.m.). „Trojková cesta, to zvládnem a on bude mít aspoň radost.“ Super, je rozhodnuto, odjezd v pátek odpoledne.
Cestou přemýšlíme, kde složíme hlavy. Vytipované malé dálniční odpočívadlo je i přes pokročilou hodinu celkem rušné, a tak dojíždíme až téměř ke Štrbskému plesu, kde uleháme do travnatého příkopu a ještě před usnutím rozdělujeme medvědí hlídky, které stejně nikdo nedržel. Ráno nás budí zvuky kolem proudících aut. Zaspali jsme? Ne, je šest hodin. Tady snad vede nějaká objížďka. Vstáváme. Nabalíme matroš, já s Jondou přihodíme pro případ hladu sušenku a Matěj zbytek jídla určeného i na neděli a vyrážíme na cestu ze Štrbského plesa směr Popradské pleso a Rysy. Teď už víme, kam všechna ta auta jela. Chodník je přeplněn hor chtivých turistů, a tak se necháváme davem nejprve nést, ale pak volíme variantu „utečeme jim“. U Žabích ples se kocháme výhledem na náš cíl. Však jen do doby, než nám pohled sklouzne na řetězem zajištěné místo turistického chodníku. Tam se tvoří fronta jak před supermarketem, který má mít jeden den zavřeno. Ještě že tam už nemusíme. Kamarádi mužíci nás odvedli z pekla rovnou do ráje.
Charli
-------------------
