• Úvod
  • Chystáme
  • Stalo se
  • Stěna
  • O oddílu
  • Přihlásit se

Kluci na Koni

23.08.2024 | Daniela Sadovská

Matěj s Jonášem, ve své mladistvé nerozvážnosti, projevili zájem jet něco zlézt do Tater. Já, jako hodný otec, jsem s jejich přáním k jejich zděšení souhlasil. Padlo pár návrhů, ze kterých si vybrali právě hřeben Žabího koně (2.291 m.n.m.). „Trojková cesta, to zvládnem a on bude mít aspoň radost.“ Super, je rozhodnuto, odjezd v pátek odpoledne.

Cestou přemýšlíme, kde složíme hlavy. Vytipované malé dálniční odpočívadlo je i přes pokročilou hodinu celkem rušné, a tak dojíždíme až téměř ke Štrbskému plesu, kde uleháme do travnatého příkopu a ještě před usnutím rozdělujeme medvědí hlídky, které stejně nikdo nedržel. Ráno nás budí zvuky kolem proudících aut. Zaspali jsme? Ne, je šest hodin. Tady snad vede nějaká objížďka. Vstáváme. Nabalíme matroš, já s Jondou přihodíme pro případ hladu sušenku a Matěj zbytek jídla určeného i na neděli a vyrážíme na cestu ze Štrbského plesa směr Popradské pleso a Rysy. Teď už víme, kam všechna ta auta jela. Chodník je přeplněn hor chtivých turistů, a tak se necháváme davem nejprve nést, ale pak volíme variantu „utečeme jim“. U Žabích ples se kocháme výhledem na náš cíl. Však jen do doby, než nám pohled sklouzne na řetězem zajištěné místo turistického chodníku. Tam se tvoří fronta jak před supermarketem, který má mít jeden den zavřeno. Ještě že tam už nemusíme. Kamarádi mužíci nás odvedli z pekla rovnou do ráje. 

 
U nástupu říkám chlapcům, že hřebínek není dlouhý, zato pěkně ostrý, ale že není čeho se obávat. Odpovědí jsou mi jen úsměvy. První délka komínem pohoda. Pak traverz ke slanění do sedla koně s výhledem na téměř celý hřeben. Klukům ztuhl jejich úsměv a poněkud se vyboulily oči. „Hřebínek? Ostrý? Vždyť to vypadá jak špatně nabroušený obří nůž. Dá se to vůbec lézt?“  Naštěstí u slanění čekají dvě dvojice a další dvě přichází. Jsme velkorysí jak v čekárně u zubaře a pouštíme je před sebe. Chceme si užít krásné lezení a ne se prát o každý štand, a aspoň si můžeme prohlédnout jejich postup. Čekání zabere něco přes hodinu. Matěj z nervozity vyjídá batoh a Jonáš se tváří, že tady není. Konečně přišla naše chvíle. Slanění, přechod přes sedlo a nádherné osamocené lezení ve sluncem zalitém dni, při kterém máme po většinu cesty ruce v Polsku a nohy na Slovensku. Říkám jim, vidíte ty hluboké srázy pod námi a ten nádherný výhled na Tatry? „Výhled. Srázy. Super. Přesně to teď potřebujeme.“ Jsme na vrcholu. Nádhera. Kluci mi dali za pravdu, že lezení nebylo těžké, jak ze spodu vypadalo. I když se nechce, je čas se zvednout. Matěj má prázdný batoh a Jonáš nemá signál, ale hlavně, výstup končí dole. Teď nás čekají dvě délky slanění na neznatelný chodníček, který nás zavede do suťoviště pod stěnou. Tam uklízíme výzbroj a naposledy se ohlížíme k Žabímu koni. Na turistickém chodníku zdravíme známé, které jsme cestou nahoru předběhli a znovu je necháváme daleko za zády.

Byl to krásný víkend. Doufám, že ho nebrali Matěj s Jonášem jako povinnost, a že si to také užili, a že zase někdy někam vyrazíme.
Charli
-------------------
Díky, Charli, že jsi nechal donutit k sepsání vašich zážitků a pocitů. 
Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni Kluci na Koni

Za podporu děkujeme

Město Lanškroun Pardubický kraj Sport Bart
GraviPro Onemark.cz