Ani se nechce věřit, že poslední oddílové Arco bylo v r. 2019. Rok na to naše plány zhatil covid. Domluvené ubytovaní u Mária se muselo stornovat a všichni nahlášení zůstali doma. Po čtyřech letech přišel Radek s Evou s nápadem, že na Arco nastal zase ten správný čas. Z pracovních důvodů se nám nepodařilo úplně sladit termín, proto se jelo na etapy. První skupinka v Arcu strávila týden předvelikonoční a druhá povelikonoční. Bohužel, Mário už měl částečně naplněnou kapacitu, a tak jsme letos vyzkoušeli ubytování nová. Po svátcích už bylo u Mária volno, skvělá příležitost strávit tradičně pár dní i u něho.
Jak jsme si Arco užili si můžete přečíst v povídání našich nováčků Šemberů, kteří se do lezení vrhnuli na plný plyn.
----------------
Blanka:
Arco? Určitě ano!
Přišel mail, že horolezci pojedou do Arca a kdo chce, může se připojit. Páni, Velikonoce v Itálii - ti se mají! Třeba to taky někdy zažijeme. Týden s týdnem se sešel a my jsme začali přemýšlet, jestli to přece jen nezkusit. Arco. Kde přesně to je? Jak dlouho se tam jede? Jak je to náročné? A hlavně, není to přece jen trochu troufalé? Máme totiž za sebou pouhé 2 lekce skalního lezení v tělocvičně. Ale na některých výjezdech s horolezci jsme už byli a moc se nám to líbilo. Jdeme do toho! Nabídka je lákavá a my jsme na to zvědaví. A co když to pro nás bude příliš obtížné? Tak si Vojta pěkně zaleze, my tři to pojmeme turisticky a aspoň si rozšíříme obzory.
Začala fáze příprav. Ještěže už jsme na lezení vybaveni. Jo aha – ještě nemáme helmy, prusíky a odsedky. A že bychom přece jen pro jistotu koupili ten Ohm? Prý taky potřebujeme expresky. A kolik minimálně? Cože, tolik? Nakonec jsme část vybavení koupili ještě v Čechách, část nám pro začátek ochotně zapůjčil Libor s tím, že vše potřebné dokoupíme za výhodné ceny přímo na místě (Díky, Libore!).
Máme sbaleno – to je věcí! Jen aby se nám to vešlo do auta… Tři dny před odjezdem přišel Honza z práce s informací, že je potřeba dostat firemní auto do Itálie, vyměnit ho tam s kolegou za jiné a s tím se pak vrátit zpátky. Autu, které je teď v Itálii, totiž za 14 dní vyprší technická a tu je třeba absolvovat v Čechách. No, snad se tím moc nezdržíme, přece jen máme na lezení jen tři dny. Kolega je shodou okolností z Arca, ztráta času tak bude minimální. Spojili jsme tedy příjemné s užitečným, získali jsme tím větší prostor pro zavazadla, komfort pro sebe a i Honza si řízení pochvaloval. Cesta proběhla bez problémů. Večer jsme kromě vybalení batohů stihli i návštěvu lanškrounských horolezců, kteří sem přijeli už před týdnem.
První den jsme vstávali plni očekávání, jaké to asi bude. Ráno jsme absolvovali krátkou obhlídku města a udělali pár fotek. Tady už je jaro, svítí slunce, záhony jsou rozkvetlé. Když ale zafouká, je zima. Péřovky a čepice máme radši stále při ruce. Dnešek strávíme v Belvederu. Prý tam jsou i lehčí cesty, na kterých se rozkoukáme a rozlezeme. Na parkovišti proběhla již zmiňovaná výměna auta, úkol je splněn a už se můžeme soustředit pouze na lezení. U první skály se Vojty ujímá Dejv. Vojta je ve svém světě, pod dohledem zkušeného Dejva a tak ho tu s čistým svědomím necháváme a ubíráme se o kousek dál, kde je šance, že si zalezeme i my. Hacurovi tu jsou celou dobu s námi. Ochotně se dělí o cenné zkušenosti ze skalního lezení, pomáhají nám s natahováním cest a tak získáváme jistotu, že i my se tu můžeme bezpečně pohybovat nejen po zemi, ale i ve výškách několika metrů nad zemí. Áďa je první, kdo se odpoledne odhodlává lézt na prvním – je to holka odvážná. Když vidíme, jak dobře si vede, překováváme sami sebe a zkoušíme to také. Je to adrenalin, ale jde to a jsme na sebe hrdí. Zdá se, že se pomalu bude končit. Někteří už mají sbaleno a trpělivě čekají na ostatní. Kdo zná Vojtu, ten ví, jak těžké někdy je, dostat ho ze stěny. Natož od skály. Dejv ho tedy vede ke skalám, kde jsme lezli my a umožňuje mu, aby si to tu ještě vychutnal. Páteční lezení zakončujeme v restauraci, popíjíme italské kafe, užíváme si sluníčka, jsme plni zážitků a dobrého pocitu po fyzické námaze. Do Arca přijíždíme tak akorát, abychom ještě před zavíračkou stihli na 20 minut zaplout do obchodu a doladit naši lezeckou výbavu. Večer se opět všichni scházíme, povídáme si a hrajeme hry. Na chvíli přichází i Danča s Lubošem, kteří dnes večer přijeli, a prý už dorazili i Anička s Filipem. Výprava se tím rozrůstá o další čtyři horolezce.
Druhý den se jede do Val Lomasone. Cesta ke skalám je tentokrát delší a klikatější. Tady je o něco méně horolezců než včera, přesto je jejich koncentrace stále dost vysoká. Danča, Luboš, Anička a Filip jsou už tady a zdolávají jednu cestu za druhou. Skály jsou tu vyšší a vzbuzují větší respekt. Vojta je opět připoután k druhému konci Dejvova lana a my pro zvýšení sebevědomí začínáme na jednoduchých cestách. Vzhledem k malému počtu snadných cest se velmi rychle ocitáme na místech, která nám dávají zabrat a kromě obtížnějšího lezení musíme překonávat i diskomfort způsobený větší výškou. Jsme vytrvalí a opět překvapujeme sami sebe. Odpoledne se zkušení lezci přesouvají do sektoru, který nám zatím nemá co nabídnout. My tedy zůstáváme na místě. Vojta se tentokrát domlouvá do dvojice s Áďou. Přesto Dejv zůstává s námi a my jsme za to rádi - dohlédne, poradí, vysvětlí. Začíná kapat a není jisté, jak se počasí vyvine, balíme tedy veškerý materiál a ukončujeme lezecké aktivity. Cestou zpátky do Arca přestává pršet. Všichni se vydáváme společně do pizzerie. O vtipné okamžiky a historky není nouze a jistě bude na co vzpomínat. Kdyby nic jiného, tak jsme všichni obohaceni o Honzovo spojení room-temperatured coke, kterým během těch pár dní vyvedl z míry nejednoho číšníka. Naštěstí vždy dovysvětlil svůj požadavek opisem a rum s kolou nakonec nepřinesli ani jednou.
Čas neúprosně běží a nás čeká poslední den lezení. Ráno ještě vyrážíme s dalšími několika horolezci do města, opět navštěvujeme lezecký obchod. Vojta si odsud hrdě odnáší svého nového mazlíčka – 70 m dlouhé lano. Přidáváme se ke skvělému nápadu na chvíli si sednout a dát si kafe. V kavárně zrovna sedí Jan Zbranek, o jehož existenci jsme do této chvíle neměli tušení. Nyní hrdě hlásíme, že jsme ho viděli naživo. Po krátké procházce po městečku vyrážíme směr skály – tentokrát do Naga. Laťka jde zase nahoru – obtížností i výškou. Jsme vděční, že nám Hacurovi opět natahují cesty. Tady totiž zjišťujeme, kde jsou naše hranice, za které to zatím nejde ani se zatnutými zuby. O to víc dnes odpočíváme, užíváme klidu, pohody a radujeme se z pobytu na čerstvém vzduchu. Pouze neunavitelný Vojta je stále přilepený ke skále. A když už náhodou sleze dolů, nechá se vyfotit na stromě. Nakonec byl během odjezdu ze skal zážitkem i průjezd úzkými uličkami, kam se sotva vejde jedno auto a bylo třeba minout Luboše, který jel proti nám. „Naše" technicky vytuněné auto blikalo červeně všemi kontrolkami a upozorňovalo, že se opravdu nevejde – vešlo :) Večer nás ještě čekalo balení, uklízení, chystání na zpáteční cestu. I přes to všechno jsme si našli chvilku na společné posezení a důstojné zakončení celé akce.
Cesta domů už proběhla hladce, za krásného slunečného počasí a přesně podle plánu.
Nejvyšší ohodnocení udělily pobytu v Arcu naše děti, když cestu domů zakončily dvěma otázkami: Jaké jsou šance, že si to někdy zopakujeme? A kdy zas někam s horolezci pojedeme?
A na závěr máme vzkaz pro všechny lanškrounské (a dva moravské) horolezce, se kterými jsme v Arcu trávili společný čas: Děkujeme vám za to, jak jste nás přijali mezi sebe. Také za cenné rady a že jste po celou dobu brali ohled na naše lezecké dovednosti. Bylo nám s vámi dobře. Celý pobyt byl pro nás silným zážitkem, který nás posunul vpřed a i díky vám jsme ani na chvilku nezalitovali, že jsme se pro tuto cestu rozhodli.
---------------
Daniela:
Tak co, přidáte se příště také?
Já jen stručně doplním, že naše skupinka byla rozdělena na sekci lezeckou a turistickou. Zatímco my lezci doplnili na dva dny hlavní předvelikonoční skupinu a zdolávali cesty v osvědčených sektorech, naše turistická část vůbec nezahálela. Pěšky, na bruslích a longboardech prozkoumali okolí vesničky Tignale, pobřeží Gardy, i samotné Arco. Otestovali ferratu Colodri s parádní vyhlídkou na Arco a dokonce stihli jeden lezecký den s námi na závěr. Kde jinde než v Belvederu. Sluníčko a parádní výhledy ze sektoru jsou srdeční záležistost.
