Rychleby 2021
Tak tento rok bylo všechno jinak, všechno vlastně ne – Jarda je pořád stejný frajer, Hraničky mají stále svého „genia loci“ a kdo dojde na Smrk, je už skoro v cíli.
Plán: Libor vyhlásil „střední“ variantu“ Bílá Voda – Ramzová“ a škodolibě podotknul, že oblíbená a skoro všemi vítaná návštěva restauračních zařízení letos nebude. Přepočítal se. V Jeseníku na nádraží nás čekala teplá Jesenická medovina – krásný začátek výpravy.
Počasí: Tak to jsem nečekal a ještě nezažil. V Lanškrouně ranní sobotní déšť, na Ramzové vítr, vlezlo a těžké vločky. Bílá Voda zasněžená, teplota mírně pod nulou. Cesta po hranici vedla téměř pod mraky. Večer se nad Hraničkama objevil úplňkový měsíc. Slunečné a mrazivé ráno přineslo jiskřivou zimní neděli. Teplota v noci „spadla“ aspoň o 10°C.
Trasa přelidněná: Na Borůvkové hoře srocení vyznavačů „offroad“ vozidel, hrozen účastníků, hrčící motory, hořící oheň. Plánovanou zastávku rušíme a krásným sjezdem prcháme pryč. Za Špičákem nás dojíždí lehkonohý běžkař, za chvíli se otáčí, prohodí pár slov a stejně tiše se ztrácí v lesích. Potkáváme partičky pěšáků na „těžko“.
Na Kovadlině postává skupina „turistu polskych“ včetně předškolních dětí. Míjíme se s nedělními výletníky. Na Smrku postáváme stranou, chceme ještě aspoň chvíli udržet v duši „Rychlebskou samotu“. Ze stejného důvodu zamítáme cestu kolem Paprsku a po stopě s parametry sjezdovky sjíždíme do Petříkova.
Trasa překvapivá: Někde za Černým Koutem Libor ještě „plánoval“ nocleh na Špičáku, kde měl tábořit Jarda. Jenže ty mizerné 4 kiláčky na Hraničky jsme šli přes dvě hodiny. Vlastně jsme se prodírali tmou, bukovým mlázím, přelézali vývraty a podlézali padlé kmeny. Hulákali na lesy a navazovali „fone“ spojení s Pavlem, který se bez čelovky (ne)ztratil v tmách. My ho hledali všude možně, měli o něj strach a on se zatím kochal výhledy na Starý Gieraltov. Znavený Libor všechny svedl na malou loučku a chtěl stavět stan. Naštěstí se Charli nenechal zmást a diktátorka přesvědčil že není loučka jako louka. Hraničky byl cíl. Na Kovadlině jsme se setkali s „podpůrným týmem“ ve složení Kobra, Čvachta a Fousek. Ráno vyrazili z Petříkova, cestou morálně podpořili Jardu a nám prý „projeli“ stopu. Nově byl taky vyzkoušený běžkový styl „Tučňák“. Tím samozřejmě nemyslím zvýšenou Liborovu hmotnost a jeho pohyb, ale nezvyklé mávání rukama, který připomíná bezmocné mávání křídel tučňáků, když se snažíte jet na běžkách vyšlapaným sněhovým korýtkem o hloubce 30 cm.
Organizace:
S léty lepší a lepší. Jardu jsme potkali mezi Klínovým a Smrkem. Lyže na batohu, úsměv na rtech a prý že se bude při chůzi kochat až do Ramzové. Libor postupně jmenoval celkem tři své zástupce, v pořadí Pavel, Fous a Charli. Mě stihnul záhy degradovat a pro Hanku stále hledal bezvýsledně tu správnou funkci. Charli mohl sundat batoh a svačit bez následků kdykoliv, psí dámy neskákaly do stopy a nepletly se pod nohy.
Samostatní účastníci akce: Jarda, Hanka, Libor, Pavel, Charli, Fous, malá fena Cajka a velká fena Semira.
Samostatný podpůrný tým: Kobra, Čvachta a Fousek
Zapsal Fous
