(zapsala Hanka)
Letošní výjezd do Tater se začíná formovat několik dní před odjezdem, vše se stále mění, koronavirová situace, operace, závody, a my musíme reagovat na vývoj událostí. Proto se i původní sestava obměňuje, já místo odletu se školou na Madeiru začínám do batohu cpát lezecké věci, naopak odpadá Pavel, Dejv a na poslední chvíli i Fous. Takže ve čtvrtek brzo ráno vyrážíme ve třech – já, Libor a Zip.
Bez Fouse míjíme jedno občerstvení za druhým bez povšimnutí, se Zipem nás stojí nemalé úsilí přesvědčit Libora alespoň ke krátké zastávce na záchod a kafe. Jeho souhlas však vychází spíš z obavy o interiér vozu a nutnosti pořídit dálniční známku než ze slitování s našimi potřebami. Nicméně díky tomu do Tater dorážíme v dobrém čase, takže máme spoustu času na výstup na Térynu.
S batohy, pod kterými se nám zpočátku podlamují kolena, vyrážíme z našeho oblíbeného parkoviště ve Starém Smokovci vzhůru. Mimochodem, tak vylidněný Smokovec jsem v životě neviděla, sotva potkáme pár pár místních a po cestě výš sem tam nějakého turistu. První zpráva nás zastavuje pod Hrebienkom – Alena píše, že v noci Slováci zavírají hranice, po té Zip zjišťuje, že se ruší všechny mezinárodní spoje a další a další opatření proti koronaviru. Trochu se v nás mísí obavy, jak to bude s návratem, a radost z toho, že se nám podařilo na poslední chvíli proklouznout. No, první klika. Za krásného počasí si výstup na chatu užíváme, nikam nespěcháme a šetříme síly na další dny. Těsně pod chatou nás míjí sestupující Češi, kteří přijeli ráno vlakem a teď mají strach, že se nedostanou domů, takže si dali na chatě jen oběd a místo pár dní lezení valí dolů chytit poslední spoj do ČR. Samozřejmě nám jich je líto (ještě že jsme autem), ale co vidíme, je volná postel až do neděle místo spaní na podlaze a venku. Takže hurá Tatry, jsme tady! Na chatě platíme ubytování do soboty, na víc zatím nemáme nárok, místa jsou pořád ještě oficiálně rezervovaná. My ale tušíme, že to tak nezůstane a navíc s sebou táhneme věci na bivak, takže nás nemůže nic rozhodit. S blaženým pocitem do sebe cpeme guláš a těšíme se na další dny.
Ráno vstáváme časně, jako první zasedáme ke snídani a hned po ní vyrážíme na první túru. Vzhledem k počasí volíme kratší výstup, neúspěšný z předminulé sezóny – přes Baranní rebrík na Baranní rohy. Je zataženo a dost fouká, ale jinak se jde dobře, tvrdý zmrzlý sníh nám dovolí přeběhnout až pod nástup a skryti před větrem pouštíme se žlabem nahoru. U prvního ledu Libor vrtá šrouby a vytváří svůj první ledový štand. Jeho nadšení z krásné práce, do které se ani nebojím cvaknout odsedku, vidím i přes lyžařské brýle a fakt, že mu vidím jen záda. Už odlézá vzhůru. Se Zipem se bavíme a mrzneme a jistíme Libora, který kus nad námi u vykukujícího kousku skály něco tvoří. Najednou nás vyruší Liborův výkřik a svištění skoby, která nějak nechtěla držet, kde měla a při zatloukání vyskočila. Zip ji pohotově chytí, takže v pohodě. Libor pokračuje nahoru a přelézá schod, který ze zdola zas tak hrozně nevypadá, když k němu později ale dolezu, buší mi srdce napětím, a to jsem na druhém. Můj obdiv k Liborovi nezná mezí a ještě dva dny mu za jeho hrdinský kousek pochlebuju. Zip s úpěním taky přelézá náročné místo a dál už se odvazujeme a postupujeme příkrým svahem až na vrchol sólo. Ve žlabu jsme byli před největšími poryvy větru skryti, nahoře vítr ale pěkně fičí, takže ani nestihneme společnou vrcholovou fotografii a otáčíme se k sestupu. Sváča u Baranního sedla nás posílí a Zip neohroženě volí sestup sesunem po břichu až na úpatí kopce. Samozřejmě se s Liborem přidáváme v rámci pilování techniky brzdění pádu cepínem. Dole kupodivu vítr ještě zesiluje, občas s námi praští o zem, nebo si do něj zkoušíme lehat. Nejhorší je ale masáž z ledových úlomků, které na nás mete. I přesto ještě nemíříme k chatě, ale na obchůzku doliny s cílem zabít čas a najít si ideální místo pro sobotní bivak.
Na chatě se jen krátce ohřejeme a protože do setmění zbývá hromada času, vyrážíme na metodickou část výpravy. Zipa už z chaty nejsme schopni vytáhnout, tak sněhové kotvy a štandy kopeme bez něho, stejně jako vyhledávání a vykopávání pípáku. Jsme na sebe s Liborem hrdí, protože vyhledání v „lavině“ se nám daří vcelku rychle. A potom s nadšením jako malé děti bereme do ruky lopaty a na předem vybraném místě začínáme kopat noru na bivak. Původně jsme měli v plánu dvoupokojový záhrab s jedním společným východem, pod sněhem schované šutry nám to ale hatí, takže kličkováním mezi nimi se nám nakonec podaří vykopat jedna společná útulná jeskyňka. Lehce promrzlí se za soumraku vracíme na chatu, kde už nás čeká opět megavečeře, plná místnost lidí a výborná nálada. Banda Čechů vytahuje kytary, klarinet a výborné zpěváky, kteří mi kradou soustředění, když se nás Libor pokouší naučit mariáš. Z postelí nás nikdo nevyhodil a tak zaléháme opět pohodlně na svá místa a já ve vteřině usínám.
Sobotní ráno začíná pohodově, beze spěchu. V plánu máme přechod z Malého na Velký ľadový štít. Počasí je dobré, honí se sice mraky, takže se střídají chvíle, kdy se ocitáme v mračné mlze, se slunečnými okamžiky s dalekými výhledy, aspoň ale vítr oproti včerejšku trochu polevil. Nabití energií vybíháme do Sedielka, Zip razí cestu, a odtud v čele s Liborem pokračujeme po čtyřech krásným strmým stoupáním až na hřebínek vedoucí k vrcholu. Zatímco my se objímáme na plošince Malého ľadového štítu, nás právě objímá mrak. Viditelnost není úplně nejhorší, sice v mraku, ale vidím nádherný vysněžený hřebínek na Velký ľadový štít a už se těším, jak po něm za chvíli polezem. Libor mě však zchladí. Právě tenhle mrak se mu nelíbí. Zipovi je to jedno, a protože je Libor sice jen o fous větší, ale o hodně silnější než já, vítězí. A tak sestupujeme stejnou cestou do Sedielka a dál. Nenechám však kluky už v poledne zalézt na chatu, a kupodivu mi nedá až tolik práce přesvědčit je ještě k výstupu na Priečné sedlo. Mrak totiž opět odplul a bez něj je vše zase optimističtější, přestože v dolince fouká tak, že mi při vykonávání potřeby málem omrznul zadek a pokropila jsem určitě i protilehlé svahy :-) Zajímavé je, že čím jdeme výš, tím víc vítr utichá, a tak v sedle nenápadně naznačuju, že i výstup na Široků vežu je hodnotný a ne moc dlouhý a krásný... No prostě za chvíli už panenským sněhem šlapu stopu k vrcholu, nádhera! Když se v krásné slunečné téměř bezvětrné chvíli usazujeme na vrcholu ke svačině (mimochodem asi tak v době, kdy jsme mohli být na Velkém ľadovém), sledujeme postup dvou párů pod námi, kteří stoupají v našich stopách. Jeden pár otáčí před traverzem, druhý pokračuje nahoru. My se naopak pomalu vydáváme dolů. Zip ze sedla tradičně hobluje svah a kalhoty po pravém boku a Libor se samozřejmě přidává, jen co pohledy vyprovodíme pár odvážných skialpinistů sjíždějících do Velké studené doliny. Na chatu dorážíme kolem třetí. Je totálně vylidněná. Z nařízení slovenské vlády musí do neděle zavřít, takže my a ještě jeden pár jsme jedinými hosty. Odpoledne mastíme mariáš, ve kterém bych prohrála i spodní prádlo, a po večeři už jen žvaníme a odpočítáváme čas, kdy se vydáme na kutě. Zip téměř sám samotinký v celé chatě do postele, my s Liborem za jasné mrazivé a větrné noci ven do našeho záhrabu. Nechávám před vchodem zapíchnuté hůlky, kdyby se nám zasypal vchod nebo probořil strop, ať nás někdo najde, a začíná martirium pelešení. Výška našeho brlohu je taková, že v sedě hlavou narážíme do stropu, čímž se neustále sype sníh na žďáráky, karimatky i spacáky, prostě všude. Další komplikaci řešíme se vchodem - sněhovým plátem jsme jej částečně zakryli, batohy ucpali, ale stále dovnitř fouká sníh, takže Libor ještě bundou utěsňuje otvory, částečně úspěšně. Jakmile se ale zachumláme do spacáků, všechno je najednou jiné. Teplíčko, měkká karimatka, výhřevný Libor, klid, jen zvuky kolem nás fučícího větru… Náš brloh je náš dům uprostřed hor, chrání nás před zimou i vichrem a mě se usíná a spí krásně. Ráno nemít nastavený budík vůbec v naší zabedněné noře netušíme, kolik je hodin. Vylézt z teplého spacáku do mrazivého, ale nádherného rána chce pořádné odhodlání. Volíme rychlý přesun na chatu, kde teprve balíme veškeré věci.
Zip si ráno přivstal a vydal se nás hledat a vytáhnout z pelechu, bohužel i přes můj jasný hůlkový signál nás mezi desítkami jiných balvanů nenašel. Jsem tedy ráda, že náš bivak i my vydrželi a nebyla záchrana třeba, kdo ví, jestli bychom se jí dočkali ;-) Aspoň má ale Zip zdokumentovaný přenádherný azurový východ slunce. Nedělní ráno nám totiž Tatry nabízejí to nejcennější, co mají. Naprosto luxusně dokonalé, absolutně špičkové a neopakovatelné podmínky. Azuro, téměř bezvětří, tvrdý, pevný sníh po promrzlé noci a několika dech bez sněžení... Jaké lepší rozloučení se zimními Tatrami si přát? Velký ľadový na nás shlíží, koupe se ve slunci a láká nás k sobě. Bohužel, kluci jsou neoblomní. Libor je naprogramovaný na sestup a Zip se vidí v šest doma. Nechápu to a rve mi to srdce. Nepřijmout tak štědrý dar. Nevylézt na třetí nejvyšší tatranský kopec. Neužít si ještě pár hodin horské svobody. Výšky. Rozhledů... Aby mě kluci aspoň trochu utišili, uvolují se aspoň vylézt na Pfinovu kopu. Je to krásná krátká procházka na nenápadný kopeček za chatou. Na chvíli se mi v mé touze uleví. Naplňuje mě pohled z oblého vrcholku na majestátní kopce kolem, přítomnost dvou úžasných lidí se mnou a nádherné počasí. Libor však v zápětí nasazuje tryskový pohon na řízený střemhlavý sestup k chatě, Zip se aspoň trochu kochá a fotí, co může. Jen mě hory nechtějí pustit, tak se loudám za nimi pomalu dolů.
Sluníčko pomalu rozehřívá svahy a při sestupu Velkým hangem vidíme několik vysypaných žlabů. Brzy se začínám pěkně pařit, proto odkládám jednu vrstvu po druhé až skončím téměř jen ve spodním prádle. Spodky a tričko bohatě stačí. Původně jsme přemýšleli o tradiční termální lázni v Kalamenech, ale vzhledem k podmínkám jsem ráda, že se mi s přispěním Zipa daří přemluvit Libora k osvěžující koupeli ve Studeném potoce. Naší prosluněnou pláží je plácek kousek od turistického chodníku. Nejen že smyjeme čtyřdenní pot a krásně se osvěžíme, ještě k tomu bavíme kolemjdoucí turisty a lyžaře.
A to je definitivní tečka za požitky z vysokých, tichých, krásných hor. Dál už nás čeká jen víc a víc lidí a návrat do civilizace. Návrat z ráje přímo do běsnícího pekla – téměř celou cestu domů řešíme situaci kolem koronaviru. Padá na mě úzkost, která je z velké míry dána hlavně tím obrovským kontrastem. Poslední bubák měl čekat na přejezdu hranic. Žádný katastrofický scénář se však nekoná, slovenští hasiči nás doslova ženou bez zastavení dál a dál, zpátky domů.
Kde jsou tedy naše letošní kliky?
Pro mě už to, že jsem nakonec vůbec mohla jet.
Příjezd na Slovensko těsně před uzavřením hranic.
Vylidnění Tater.
Vylidnění chaty a místo páteční noci na zemi a sobotní povinně venku postele na celou dobu pobytu.
Uzavření chaty přesně v den našeho odjezdu (jiné zavíraly už v pátek).
Počasí, které nám dovolilo vše.
Bezproblémový návrat do ČR.
To, že mě kluci měli s sebou, jinak by polovinu času proseděli na chatě a utráceli za pivo ;-)
A pár čísel od Zipa:
Nastoupáno celkem: 2805m
Naklesáno celkem: 2935m
Směrodatná chyba měření: 130m
Překonaná celková vzdálenost: cca 27km
Průměrná rychlost: 1,35 km/h
Nejvyšší Zipova rychlost: 35 km/h (Pěkně to umí rozjet :-D)
