"Tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným", řekl by Vladislav Vančura nebo Jiří Menzl, kdyby natěšeni na tradiční zimní radovánek posouvali termín přejezdu s ohledem na neobvykle vysoké nezimní teploty tak jako my. Jen vlivem zpytování svědomí trval Fous na svém, že lyže bere a nikdy již jinak činit ani nebude. Sice svůj historický přehmat, kdy vyrazil na přejezd bez lyží již nesmaže, ale letos tak dodával optimismu ostatním při projíždění krajinou bez vločky. Javormická Taverna nás přivítala, jako by se za rok nic nezměnilo, snad jen vrchní, který na obvyklé pohodě, jídlu a pití neubral. Minulý vrchní tu seděl na pivu a pokynul nám jako starým známým. Jak by ne, roky nás tu v tuto dobu přelomu ledna a února vítal. Letos nás tu přivítal ještě Jarda s Milanem, kteří tu již vyseděli od minulého vlaku důlek a když jim do vylízaných talířů již nic nepřibylo, vyráželi vstříc noci. Před tím si Jarda odlehčil z batohu a obdaroval nás proviantem, se kterým bychom mohli přejít Rychleby tam a zpátky dvaktrát. Přes takto nabyté zásoby jsme si objednali místní nášup (někdy to fakt vypadá, že cílem tohoto přejezdu je Taverna a zbytek je již jen jedno či dvoudením návratem zpět).
Za deset deset, tedy podle místních hodin, které tento čas ukazují již několik let, jsme vyrazili do jasnící se noci. Ve skutečnosti bylo o trochu míň, ale noc začínala vonět mrazíkem a zářící měsíc šeptal Hance, že čelovku, kterou nechala doma, potřebovat nebude. Krátce za Javorníkem se stalo něco neobvyklého. Všichni se ztratili. A to hned na prvním rozcestí. Tedy všichni, až na vedoucího. Ten ne, ten zachoval chladnou hlavu a prozíravým odhadem, jak asi ostaní uvažují, silnými hvizdy, které málokdo slyšel, a trpělivým vyčkáváním v temnotě noci sehnal celý houf zase dohromady a již nedovolil nikomu aby se odklonil od přesně naplánované trasy. Ještěže mě mají. Při stoupání z Račího údolí se začal objevovat sníh a při míjení temných siluet pasoucích se krav a zvědavých koní nad Červeným Dolem již křupal pod podrážkami bot ostošest. Když se před námi otevřela pláň Hraniček, celá temně bílá, osvěcovaná hvězdami a měsícem, magická jako vždy, bylo již po půlnoci. Hanka neodolala a pod lesem nasadila běžky na posledních pár set metrů sjezdu, odměnila se jedním vyhloubeným lavorem. Mužstvo, tudíž moudrá část výpravy, došlo pěšky na místo, kde by naše místa pro stany mohla již dostat i čísla popisná. Tady, na místě, kde kdysi stávala vesnice, se cítíme jako doma. Stany stály za chvilku. Ten pánský, kde se vyspí Fous, Charlie, Jirka a ten smíšený, kde budou spát Hanka, dvě feny Cajka se Semčou a já. "Spím uprostřed", prohlásila sebevědomě Hanka a já spolkl námitku, že když jsme dva, nemůže být uprostřed nikdo. I kdybychom počítali psy, s těmi jsme čtyři a opět nezbývá na prostředního flek. S pocitem, že tento svět není hoden mých mouder, si pokládám svoji karimatku doprostřed stanu, na ní se uvelebují nekompromisně oba psi a já jsem šťastný, že jsem vzal karimatku i Cajce, na které se ke vchodu mohu uložit já. Ještě z dálky slyším mumlání Hanky, která by měla být ráda, že na ní u stěny zbylo alespoň trochu místa.
V noci je trochu chladno, snad i proto se nám ven ze spacáků vůbec nechce a čekáme až na sluníčko. Ranního klidu nám však dopřáno není a již tu jódluje Jarda s Milanem, kteří spali někde nad námi a přišli nás vyprovokovat ke vstávání. Uďáli rachot a mizí napřed. My rozhýbáváme zatuhliny a pojídáme něco zmrzlých potravin. Nasazujeme běžky a pod azurovou modří nebe po nich lkoužeme směrem k hranici. U lesního srubu doháníme Jardu s Milanem a vyměňujeme si na ochutnání kdejaké pamlsky. Zatímco Jarda je teprve v polovině své snídaně, to znamená, je to ještě nadlouho, my se loučíme a pokračujeme k hřebeni a dál známou trasou. Pod třiceti čísly sněhu sem tam narážíme na kameny, ale zplať pánu bohu za ty dary. Den je krásný, my jsem krásní, celý svět je krásný. Fous nesakruje, že se mu Cajka plete před lyže, Cajka nesakruje, že ji chce Fous přejet, Charlie se furt něčím cpe a stále nemá dost, Jirka coby nejmaldší a nejsilnější nám nijak neutíká, Hance se výjimečně neutrhla žádná podrážka a Semča vydržela ve svém pyžamu celý den.
Na Smrk jsme dorazili za světla. Charlie, coby každoroční věrný průvodce Jardy, prohlásil, že Smrk vidí za světla poprvé. I přes únavu nevidíme jinou možnost než to vzít trochu oklikou přes Paprsek a teprve potom na Petříkov a Ramzovou. Česnečka, kofola a ještě něco navrch. Psi spí pod stolem, my usínáme nad stolem a jsme rádi, že je to zase za námi. Byla to ta kratší varianta, ale nějak mi to stačí. Na příští rok se ještě neumím těšit, ale tak pozítří, až budu psát tyhle vzpomínky, to už budu zase vědět, že zima bez Rychleb, to by nebylo ono.