Tak ti nevím, koukám na tu hromadu a nezdá se mi, že by se do toho batohu mohla celá vejít. Zkouším několik strategií a jedna nakonec vychází. Nutno podotknout, že nemám žádný lano. Zběžně to zvážím - 18 kg. Představa, že to potáhnu na zádech až pod Batizovský štít mě děsí už teď.
Na plotny v jižní stěně Batizáku koukáme s Liborem už nějakou dobu. Letos tomu byly hvězdy nakloněny a na tradiční oddílové Tatry se nominovala hvězdná posádka. Plavidlo první kormidluje Zip ve společnosti Fouse, Luboše, Danči a mě. Druhou loď řídí kosmickou rychlostí astronaut Libor navigován Hankou a ze zadu podporován Aničkou a Matějem.
Zásadní chybu jsem udělal, když jsem Fousovi k utišení žízně a nastolení pohody podal pivko. Napil se a začal upravovat mnou nenápadně podsunutý a nakonec hromadně schválený plán expedice. Pod heslem: „Rád lezu, nerad chodím (a když, tak pomalu)“ jsem přesvědčil ostatní k pohodovému rannímu vstávání, výstupu klidným tempem do Batizovské doliny, rozlezení se na Kostolíku a pak už jenom odpočinku před dalším dnem a hlavním cílem výpravy. Ale když prý bude tak hezky, byl by hřích toho nevyužít a v rámci aklimatizace nevylézt rovnou na Gerlach.
A tak v pro mě rozhodně neklidném tempu funíme nahoru na Sliezsky dom. Teda já funím, ostatní si u toho povídají. Z batohu jsem vyndal půl bochníku chleba a přibalil jedno lano. V levém koleni mě malinko píchá. Magistrála a pak svačinka u Batizovského plesa. Už od dob junáckých to nesnáším. Jak jdete poslední tak taky poslední dorazíte na ten odpočinek. Super, jsi tu, můžeme jít...
Jsme pod Kostolíkem. Chvilka váhání, jestli je na Gerlach dost času, ale nakonec se výprava odhodlává. Ovšem beze mě. Nahoru bych asi vylezl, ale dolů leda letecky. Koleno to neuneslo. K následujícím několika hodinám mohu tak říct pouze to, že mi došel plyn v mém thajském zapalovači a tak jsem si při hlídání base campu nemohl ani zakouřit. Nicméně vrchol byl dobyt a úspěšně sestoupen. V Batizovské próbě je sleduju na dálku. Taky pod ní, kde se výprava dělí. Máváme si s Aničkou, která společně s Dančou a Matějem pokračují v sestupu dolů do kempu. Zítra vyráží na Kriváň. Ostatní vystupují ke mně do mého Orlího hnízda. Vydatná večeře (My vařič máme...v autě), doušek ohnivé vody a už se soukáme do spacáků. Ukazujeme si hvězdy a spekulujeme, co to na té obloze svítí nejvíc. Je to Venuše, nebo snad Jupiter? Celou noc je teploučko a když se náhodou potřebuju přetočit, kouknu po očku na tu naší galaxii, kterou už jsem tak dlouho neviděl.
Ne že bychom se ráno moc flákali, ale zase to moc nehrotíme. K nástupu je to kousek. Jak se ale ukazuje, podobně smýšlejících je po dolině rozesetých víc. A tak sledujeme jednu dvojku za druhou, jak se trousí pod stěnu. Nakonec jsme asi čtvrtí v pořadí, což rozhodně není výhodná pozice. Změnili jsme strategii. Místo tří dvojic polezeme ve dvou trojcích - bude to rychlejší. Nakousávám první dýlku. Lezení by nebyl problém, za pár minut jsem na štandu, ale je tam plno. Nad náma se to zaseklo a musíme čekat. Když se na štand dostanu, doberu současně Fouse a Zipa a za nimi už se blíží Luboš. Ten bude muset čekat také. Takto postupujeme tři délky pod klíčovou čtvrtou.
Lezení zatím docela v pohodě. Právě ta čtvrtá délka udělala onen špunt. Nejprve lezeme od štandu nahoru přes jednu skobu a nepříjemný zved až do horizontální spáry, do které dávám kompromisního frienda. Následuje traverz doleva a už lehčeji ke štandu. Další dýlky už jdou rychle a sedmou dolézáme na hřeben, po kterém se vydáváme k vrcholu. Nejprve to jde, ale později mě to pomalu přestává bavit. Je to ještě kus cesty, navíc jsem jednou nalezl blbě a musel se vracet. Čas chvátá a objevují se mraky. Dokud jsou nad námi, jsem v klidu, ale když se začínají tvořit pod námi, už mě malinko znervózňují.
Dolézáme na jeden z vrcholů Moc se nezdržujem, rychlá fotka a mažeme zpět. Po přelezení jedné z věžiček vidím Libora, po Hance s Lubošem ani stopa. Nakonec objevuju Hanku kousek pod námi. Zaseklo se jí lano. Přesvědčujeme jí, ať se vrátí s námi. Asi ji to mrzí, ale vzhledem k času a nejistému počasí je to rozumná volba. Cestou ještě připojíme Libora a vracíme se na slaňovací štand, kde čeká Luboš. Musíme totiž slanit celou stěnou zpátky dolů. Před námi je šest lidí, takže je jasné, že to chvilku zabere.
Pod stěnou jsme o půl sedmé. Za chvilku bude tma. Balíme a vyrážíme dolů. Zip mi půjčil hůlky, bez nich bych byl bez šance. Cesta je nekonečná. Nemůžu ohnout levou nohu. Luboš trpí solidárně se mnou. Střídavě nadáváme. Hodinu za hodinou.
Pochod dvou osamělých individuí v černočerné tmě. Jenom kužely z našich čelovek nám pomáhají trefit další krok. Ale hvězdné nebe nad hlavou a svítící Poprad pod námi přece jenom mají něco do sebe. I když spíše až teď, když na to vzpomínám. V tom okamžiku mě to fakt nebavilo. Pod Slezanem volá Fous:
„Kde jste?“
„V pekle!!“
„Závora je nahoře, Libor pro vás jede...“
A tak jsme to všichni „ve zdraví“ přežili, nějakých vrcholů dosáhli (včetně zmíněného Kriváně) a díky Danče stihli i pivko v kempu hodinu po zavírací době. Tak mi dovolte poděkovat všem astronautům, kosmonautům, pilotům i navigátorům, provianťákům a servisákům za krásný víkend a těším se na příště.
Dejv
