Grossvenediger – čtvrtá nejvyšší hora Rakouska, nacházející se v sousedství Grossglockneru v národním parku Vysoké Taury. Údaje o výšce se různí, pravděpodobně táním ledovce na vrcholu se výška snižuje, údaje udávají nadmořskou výšku od 3666 po 3657m. Kopec, na který jsem vás lákala už loni. Letos jsme mu dali přednost před avizovaným Weisshornem, protože jsme na výpravu vyráželi sice v úderné a silné sestavě, ale bohužel málopočetné a přece jen ještě méně zkušené na takové sousto, jakým je právě Weisshorn.
Jedeme dva, já a Martin Hurych. Ve čtvrtek večer nasedám do vlaku do Prahy, v Praze přesedám na bus do Mnichova a v Mnichově ráno mě už do auta nabírá Martin a vydáváme se na tříhodinovou cestu do rakouských Alp. Z parkoviště nás čeká dlouhá túra na chatu Kürsingerhütte, necelých 16km a přes 1600 nastoupaných metrů. Je teplo, sluníčko svítí, krávy se pasou všude kolem, zvoní zvony, údolí s chatami a farmami je malebné, ale cesta s těžkým báglem na zádech je jaksi nekonečná. Dopřejeme si pauzu na jídlo, koupel v ledovcovém potoku a pomalu a trpělivě ukrajujeme metr za metrem, až po necelých šesti hodinách celí upocení koukáme na něco jako vesničku – několik budov s dominující velkou Kürsingerhütte. Hurá! Ubytujeme se v pokojích se sedmi postelemi, šesti těžkými péřovými duchnami, které jsem naposled viděla u babičky na chalupě, a jednou dekou. Po podvečerní průzkumné procházce, po večeři a aspoň částečně v umyvadle zbavení potu zaléháme pod duchny. Mám pocit, že mě zalehl slon. Vydržím to tak pět minut a nakonec vítězoslavně měním duchnu za deku a díky tomu se na rozdíl od Martina i pohodlně vyspím.
Ráno vstáváme brzy. Tedy na mě brzy. Vycházíme chvíli po páté mezi posledními. Před námi v dálce se míhají světýlka – někteří míří k západnímu hřebenu, jiní normálkou přes ledovec a my, jako jedni z mála, se na ledovci oddělujeme směrem na Nordgrad. Tento severní hřeben je delší než západní a o něco obtížnější. Ve srovnání s Glocknerem se říká, že je divočejší. Asi se tím myslí ty spousty uvolněních kamenů a rozeklaných skalisek. Oproti Studelgradu to není jen lezení po hřebínku nahoru. Jsou tam tři místa, kdy se musí slézt dolů, což není úplně nejpříjemnější. Výstup začíná trojkovým, dost exponovaným sestupem, po té se jde vcelku snadno terénem o obtížnosti jedna až dvě. Počasí nám přeje, azuro a sluníčko nám zpříjemňují výstup a dodávají dobrou náladu. První zakufrování mám na svědomí já, když se nechávám svést rádoby cestičkou při druhém sestupu a skončím u hladké plotny. Takže se otáčíme, vracíme se dvacet metrů zpět nahoru a dolů lepší cestou. Podruhé mě Martin vysílá sice logickým směrem oblézt věž zprava, ale terén se mi nelíbí, je moc rozlámaný, takže nakonec volím cestu přes vrch, což se ukáže nakonec jako správné, ale taky nám to trochu času ukradne. V dálce se k nám blíží mraky, tak se snažíme moc neotálet a mazat nahoru. Zbývá nám poslední, nejobtížnější, ale nejkrásnější pasáž. Kameny a uvolněné šutry střídá pevná skála. Krásným trojkovým úsekem dolezu k prvnímu vrtanému štandu pod klíčovou délkou. Asi dvacetimetrová plotna hodnocena obtížností 4- je odjištěná třemi novými nýty a jednou starou skobou a nahoře je opět vrtaný štand, takže do této délky nalézám s klidem a beze strachu. Opravdu krásná pasáž, za chvíli ke mně s úsměvem a funěním (přece jen už jsme nejmíň ve 3500) dolézá Martin a závěrečným lehkým terénem celí nadšení snadno dolézáme k vrcholu. Mrak nám sice zahalil výhledy, ale zase prozářený sluncem působí fotogenicky a tak se fotíme a radujeme a objímáme u vrcholového kříže. Teď už nás čeká „jen“ cesta po ledovci dolů. Po ledovci plném skrytých trhlin, které se nám naštěstí podaří minout. Sestup je vcelku dlouhý a ledovec na pohled nekonečný. Adrenalin přichází v poslední části sestupu, kde se nám před očima ztrácí vyšlapaná cestička, tak si musíme razit cestu roztrhaným ledovcem sami. Srdce mi buší až v uších a vedení tentokrát předávám Martinovi, specialistovi na krizové situace. Motáme se tam a zpátky, kam nás ledovec pustí a po nekonečně dlouhé době se konečně blížíme na dohled bezpečí pevné země. S opuštěním ledovce sice začíná lehce pršet, ale radost z bezpečného sestupu jakékoli nepříjemné pocity zaplaší. Teď už „jen“ nejmíň hodinu a půl k chatě. Nohy se nám únavou motají a hodiny se vlečou, takže když konečně uvidíme chatu, ani se mi nechce pomyslet na původní plán sejít ještě asi hodinové nejprudší klesání pod chatu a zabivakovat tam. V tuto chvíli jsem ráda, že si sundám těžké boty a na chvíli si sednu. Bohužel chata je nacpaná k prasknutí, takže po Martinově neústupném rozhodnutí (jak ráda bych pro tentokrát vyměkla a šla škemrat o noc kdekoli na zemi, hlavně ale na chatě) se s přemáháním obouvám, nasazuju 24 kilový batoh a vydáváme se na nejprudší část sestupu od chaty. Kupodivu se mi nohy docela rozejdou a nakonec se mi dolů kutálí docela pohodově. Ke konci strmého klesání, kdy se prudký sráz mění v údolíčko, zahlédneme shora palouček jako stvořený pro bivak. Utahaní jen lehce povečeříme a v půl deváté zalézáme do spacáků. Po deseti hodinách spánku se bez snídaně rychle sbalíme a vydáváme se už civilizovanou cestou nekonečným několikahodinovým pochodem k autu. Tento úsek si spousta turistů i horolezců zkracuje jízdou na kolech či elektrokolech, my můžeme jen tiše závidět.
Cesta domů se začíná kopmlikovat už kousek po vyjetí na silnici z parkoviště. Hustý provoz a kolony z Rakouska až přes Německo nás zbrzdí natolik, že mi ujede autobus z Mnichova do Prahy. Díky tomu se ale dostávám na návštěvu k Hurychům. Martinova Anička uvaří výbornou dýňovou polévku, po té prochodíme celé jejich město, pochutnáme si na výborné bavorské zmrzlině a večer ještě na bohaté večeři, vypijeme tři láhve vína a takto opojenou mě Martin odvádí na nádraží. Není se tedy co divit, když ve vlaku zjistím, že jsem si u Hurychů zapomněla mobil… No, hlavně že jinak se výlet po všech stránkách vydařil :-)
