Milostnou předehrou k večernímu ceremoniálu posledního slanění je vždy výstup na Kralický Sněžník. Nějak nám nedošlo, že jindy chodíme v prosinci, a nyní je leden, navíc s pěknou sněhovou nadílkou. Proto jsme na poslední chvíli přibalovali sněžnice, běžky nebo skialpy. Zvolit si údolím namísto neurolbované silnice cestu za potokem, bylo skutečným hrdinstvím, a co se boje s hlubokým sněhem týče asi nejvýživnější částí výstupu. Ve stoupání lesem na nás zase číhaly obtěžkané stromy sněhem, které se čas od času poroučely k zemi turista neturista. Vše jsme přestáli a odměnou nám byl opět prdlajs výhled, omrzlé huby ve fujavici a zážitek (třeba z parádního Lubošova sjezdu lesem). Cajka mi neumrzla, ba naopak, proměnila se na chvíli v polární lišku, a tak vím, že na Rychleby s náma může.
