Zima se dostává do své poslední křeče a pravděpodobně posledních letošních běžek si užijeme na Krkonošsném hřebenu. Auto jsme zanechali v Trutnově a z vlaku jsme vystoupili v Rokytnici nad Jizerou. Že na chladivé a větrné předpovědi bude něco pravda jsme pocítili již nad Dvoračkami a když jsme bez remcání zalézali do Labské na fazolačku, místní teploměr ukazoval mínus čtrnáct a psi ve větru skučeli, že by prý psa nevyhnal. Nasadili jsme teplejší rukavice a co šlo zakryli proti útokům větru se vším, co s sebou nesl. Po ose Martinovka, parádním lesním traverzem na Petrovu jsme dorazili Na Špindlerovku v pět odpoledne. Čas to nebyl závodní, ale odpovídal počasí a našim možnostem. Zde jsme již zvažovali, zdali pokračovat či lenošit. Na Luční jsme dorazili s padajícím soumrakem a měli jsme pocit, že je vyhráno, když na Výrovku je to jen přes kopeček. S příchodem tmy, kdy bylo vidět stěží k další tyči, s vychřicí v zádech, která nám z kopce nedovolila zastavit ani s lyžemi naštorc, jsme však museli ještě krapet zabojovat. Zdenek se nám omluvil za vulgární výrazy použité po střetu s tyčí, přestože jsme je neslyšeli, Hanka nalezla při pádu ztracenu termosku, se kterou se ve svahu již rozloučila a já jsem neodvrátil s odporem zrak, když Zdenek zapl svoji GPSku, abychom našli správný směr k boudě. Na Výrovku jsme dorazili pět minut před osmou, tedy pět minut před zavíráním kuchyně s gulášem, takže den zkončil lahodně. Vlastně ještě lahodněji, když jsme si dopřáli vyhřátí našich dotlučených zadků v místní sauně. Hančini psi si zatím zjednali respekt ve společné ložnici, kde nejenže nepustili ostatní nocležníky k Hančinýmu batohu, ale ani k jejich vlastním svrškům.
Ráno bylo slunečné, avšak přinejmenší stejně větrné jako včera. Zamávali jsme tudíž Sněžce a vydali se vělmi pěknou trasou přes hory Liščí a Černou do Horního Maršova a odtud autobusem do Trutnova k autu.
Semče omrzlo ucho, Hance tvář a Zdenek cití trochu míň bříška na prstech. Ale ty vzpomínky, ty zůstanou.
