Plány na letošní jarní výpravu do Turecka začaly vznikat pod paprsky jadranského slunce na terase apartmánu paní Zdenky Jović během naší podzimní výpravy do Paklenice. Zdání, že pojede většina z nás, postupně vzalo za své. Z různých důvodů odpadali další a další členové výpravy, až jsme nakonec s Lubošem za lanškrounskou sekci zůstali jen my dva. Naštěstí Marťas P. neztrácel elán a nadšení a bleskově, téměř on-line v hospůdce ve Třebové v průběhu festivalu „Setkání horolezců a cestovatelů“ sehnal další správné lezecké nadšence. Podařilo se mu vytvořit desetičlennou natěšenou skupinu lezců, kteří na letošní jarní prázdniny vyrazili za sluníčkem do Geyikbayiri. (Přiznávám, že malé procento z nás krom velkého nadšení mělo možná ještě větší obavy z cesty - vinou současné politické situace.)
Zatímco jiní na „jarky“ vyráželi užít si sněhu a zimy, my se 19. 2. 2016 přesunuli cca o 2500 km a kolem desáté večer vystoupili z letadla v Antálii, odložili péřovky a užívali si příjemných večerních 20° C. Krom jednoho dne, vlastně noci a dopoledne, kdy se přes nás přehnalo trochu vody, nás po celou dobu provázelo sluníčko. Při snídani na terase, ve skalách i v podvečer při návratech do kempu.
Popisovat místní podmínky, tradiční kemp Jo.Si.To., vyhlášené barevné trhy plné výborného ovoce, zeleniny chutných placek „gözleme“ i příjemné atmosféry asi netřeba. Stačí si najít Marťasův článek z loňského roku, protože vše bylo, jak říká. Mohla bych udělat „ctrl copy“ a „ ctrl paste“, podpis a článek hotov.
Strávili jsme v Turecku osm (někteří deset) dní. Když nepočítám cestu. Měli jsme jeden/dva dny restday. Volno jsme využili k poznávání dalších míst v Turecku. Jednou to byl tradiční výlet do nedalekého města Antalya, které se letos chystá na Expo 2016. Užili jsme si procházku po pobřeží, vyzkoušeli práci nosiče preclíků „simit“ (samozřejmě i s ochutnávkou), místní kebab, nahlédli do mešity, objevili zajímavý obchůdek s místními čaji, oříšky a hlavně prodavačem a nemohli jsme si nechat ujít koupání v moři. V únoru! Stálo to za to! Druhý výlet, v pořadí první, byl za místní architekturou a výhledy do kraje. A kdo nechtěl výletovat, chytal bronz a sbíral sílu na další výkony v houpací síti na slunci v kempu.
A že naše výkony stály za to. Po počátečním ostychu a rozlezení začaly padat výkony cca mezi 6a 7b a my si užívali lezení všeho druhu. Je libo ukloněnou či převislou cestu, po škrabkách či madlovačku, technickou či silovou, krátkou pecku nebo pěkně dlouhou vytrvalostní. Dírky, tufy, květáky… Výběr nepřeberný. Padaly onsighty, flasche, občas i my. No a někdy bylo potřeba něco zkrokovat. Třeba parádní linii hned za kempem. Fotogenická Mission to Mars se mi vkrádala do hlavy před usnutím, hlavou probíhaly jednotlivé kroky a myšlenky jestli to půjde. Už při pomyšlení ruce lehce zpocené, půjde to? Pár pokusů, pár nepublikovatelných slov, Lubošova podpora a hurá… vyšlo to. Hned po ránu, kdy kvůli nastupujícímu slunci nebyl čas na rozlez. Nemůžu tomu ani uvěřit, najednou to šlo celkem lehce, ani ty dlouhé přešahy nebyly tak dlouhé jako jindy … Vyšlo to! Luboš mi sice říká, že cennější jsou tři 6c za jeden den než tohle 6c+, ale stejně mám obrovskou radost! Vím, že i on je rád. Ze spousty důvodů.
A naše top dojmy, zážitky a suvenýry:
Ali si přivezl asi čtyři kila pomerančů druhé jakosti, Majda určitě nezapomenutelné zážitky z lezení na prvním, kdy se téměř každý den posunula ve svém maximu až k 6a. A taky si domů vzala značnou část oblázkové pláže z Antalye. (Jak ti dva prošli letištní a zavazadlovou kontrolou je mi záhadou.) A je ještě něco, na co Majda s Alim budou vzpomínat. Nadpis článku napoví…
Marťas, Kuba, Honza, Marťa a Ondra si zatím své top nechávají pro sebe. Co si pamatuju, tak první zajímavý zážitek měli hned cestou z letiště do kempu, kdy se rozhodli nakoupit zásobu efesů, což v zemi, kde platí zákaz prodeje alkoholu od 22 do 6, není zrovna snadný úkol. Ale co by čech pro efes neudělal.
Luboš nabyl přesvědčení, že neplatí rčení 3x a dost. 4x Geyikbayiri je pořád málo.
Já, že lepší než si dát jedno granátové jablko je dát si jich rovnou kilo. Kilo = víc než půl litru vynikající šťávy. A navíc čistě a 100% přírodní!
My všichni si z letošní výpravy jistě dlouho uchováme ve vzpomínkách nezapomenutelnou, nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou ikonu v podobě Maximuse Banana. Jeho každodenní Happy Birthday, Maximus joga, Maximus Fire Show, Maximus Energy… prostě nejde zapomenout!
PS: Procento povolených ztrát bylo 0, přesto jsme hned na letišti v Praze přišli o celých 10% výpravy. Ve stylu písničky Deset malých černoušků.. můžu zanotovat, bohužel ne zvesela, Deset českých nadšenců lákal skalní svět, český Křovák měl potíže s pasem, tak jich zbylo jen devět.
Danča
foto Danča, Ali, Majda
