A je to tu. Po dvou letech odkladů, učení a zákazů rodičů mířím s Dejvem, Liborem, Zbyšanem a Speedym do Víru na ledíky.
Začíná to klasicky. Čajík do termosky, tatranky do báglu a hurá na sraz k Dejvovi. Bereme cepíny a čekáme na Libora, až přijede se svou lodí. Nasedáme, popojíždíme po Lanškrouně, nabíráme Zbyška a letíme směrem na Vír. Libor stahuje čas dojezdu oproti výpočtu navigace o 20 minut, takže pod stěnou jsme v 16:45. Půjčujeme si mačky a jde se na to. Ledík se zatím plní ostatními dvojicemi. Navazujeme se na lano a vzhůru k nebesům. Zbyšan, který je již zkušený ledolezec běží první a přelézá bez problémů. Pak jdu já. Moje první zkušenost s lezení s mačkami, cepíny a v ledu vůbec. Lezu, lezu – cepín, cepín, mačka, mačka, cepín, cepín a vyseknu si nad sebou kousek ledu asi jako tenisák a už ho mám v tlamě. No super, trochu to napuchá, ale zuby jsou všechny – aspoň je po předkusu a nebudu stříbrňákem. Speedy, znalý ledu, říká, že jsem talent J. Po čistě ledových cestách zkoušíme dvě mixové, což je taky velmi pěkná zkušenost. Speedy na hraně škobrtá mačkou o kalhoty a stoupá si na lano – to drží. Pak se dáváme do lezení cesty přes ledopád. Speedymu zde zůstává cepín, který jsme si blbci chytře oddělali z poutek, a Speedy jede jako kočka dolů. Půjčuje si Liborův a dolézá ke svému – chvíli váhá, se kterým bude pokračovat. Další cesta a v akci opět volné cepíny. Také mi cepín zůstává v ledu a já frčím dolů, naneštěstí se lano zachytne o cepín, který tak vystřelí k nástupu vedlejší cesty, kde se navazuje Libor, cepín se točí jako vrtule a dopadá metr před Libora. Rychle dolů pro cepín a omluvit se – nic jiného dělat nemohu. Jak říká Růža: „Nejvíc tě naučí průser, ale musíš ho přežít.“ Radši si tedy bereme opět poutka. Libor s Dejvem a Zbyšanem to pomalu balí, ale jelikož je Bratrstvo kočičí pracky pohromadě, tak jdeme ještě jednu cestu.
Vracíme mačky, balíme a frčíme domů. Speedy v autě nalévá svůj čajík s rumíkem a posílá po osazenstvu vozu. Do Lanškrouna přijíždíme něco kolem desáté. Moc pěkný výlet to byl.