V sobotu 16.2 jsme se rozhodli jet na náročnou běžkařskou tůru. Sraz byl v 8.10 na busáku. Dohromady se nás sešlo 16. Potom co se naše početná výprava nahrnula do už tak plného autobusu, jsme se usadili a dospělá část výpravy začala s ochutnáváním obsahů placatek.
Jakmile jsme dojeli na náš startovní bod (Převáž) a vytáhli všechny běžky z autobusu a zkontrolovali jsme sníh tak někteří začali mazat lyže, ale většina zletilé posádky se začala promazávat zevnitř.
Vyjižděli jsme směr Buková hora. Jako obvykle byla vyhlášena soutěž v počtu pádů. Skóre otevřel Matyáš, ale při prvním sjezdu se Tereza ujala vedení a udělala si takový náskok, že i její předčasný konec jí neohrozil a získala zasloužené první místo.
Cesta probíhala celkem v klidu, až na občasný pád (všichni víme koho). Anička se po vzpomínce na minulý rok rozhodla celou cestu držet dál od Monči, ale při jednom sjezdu ztratila opatrnost a Monča se ihned připlížila za ní. Svůj cíl (kalhoty) sice minula, ale při pádu uštědřila hůlkou, do té doby nic netušící Aničce, ránu do hlavy. Nehoda se naštěstí obešla bez zranění a materiálních škod.
Občas jsme zastavili, abychom nabrali sílu, dospělí se mohli zahřát a aby Tereza mohla zanadávat na lyže, hůlky, špatné mazání, boty a nebo na sníh.
Poklidně jsme jeli, jeli a jeli, až jsme dojeli na úrověň Gansbergu - naši záchranu před hroznou smrtí vyčerpáním. Ale museli jsme ještě sjet do Cotkytle. Při sjezdu se Tereze, při jednom z jejich obvyklých pádů, rozbila bota. Tereza byla očividně ráda, ale úsměv se z její tváře rychle vytratil, když Libor vyznávající heslo Buď připraven, vytáhl stahovací pásek a botu, k její velké nelibosti, spravil.
Pak jsme dojeli až na Gansberg, kde většina dospělých padla vyčerpáním a museli obnovit své síly rumem a zlatavým mokem. Mezitím si pro Terezu přijel Honza a ta nijak neskrývala svou radost z toho, že skončilo její utpení a že pojede domů. My ostatní jsme jen tiše záviděli.
Jakmile jsme se dostali ven z chaty, udělali jsme společnou fotku a začali jsme stoupat na Lázek. Cesta byla namáhavá, protože chvíle strávená v teplé chatě udělala své. Nohy nám ztěžkly a všem se chtělo spát. Nakonec jsme se navrchol dostali. Ani jsme se tam moc dlouho nezdrželi, protože většina placatek už byla prázdná.
Začali jsme sjíždět dolů do údolí. Cestou z kopce si většina naší výpravy vzpoměla na Terezu a tiše se smáli tomu jak by sjížděla ona. Když jsme sjeli do údolí, dali jsme si svačinu a zase začali stoupat.
Vystoupali jsme ke kapličkám a od nich jsme se pustili dolů směrem na Sázavu. Bohužel, čím níž jsme byli, tím méně bylo sněhu a pády byly mimořádně nepříjemné (Anička může povídat). Dojeli jsme až k dubu a tam jsme sundali lyže, protože sníh se měnil v bláto. Pak jsme pokračovali pěšky až do Lanškrouna kde jsme se rozešli do tepla domovů.