Podle výsledků, které prezentují výkony našich mladých horolezců by se na první pohled mohlo zdát, že ti starší už se více než lezení věnují oddílovému účetnictví, opravám stěny a zahradničení. Jenže tomu tak není, lezecký program oddílu HK Lanškroun o.s. je od časného jara do pozdního podzimu docela pestrý a občas je doplněn nějakým smělejším cílem v podobě výpravy na některý z vyhlášených alpských vrcholů.
Na letošní červenec padla volba zdolat nejvyšší vrchol rakouských Alp Grossglockner s výškou 3798m.
Majestátný jehlan lze zdolat několika cestami, tři z nich jsou všeobecně nejznámější. Nejčastěji lezená cesta vede východním hřebenem, který má nejpříznivější sklon a lze do něj nastoupit od chaty arcivévody Johanna, ležící ve výšce 3454m. Za příznivých podmínek se výstup odtud dá zvládnout za 2 – 3 hodiny. Ze severu vede na vrchol klasická „zimní“ cesta Pallavicciniho žlebem s převahou lezení po příkrém firnu a ledu, to je ale trošku jiné kafe. My zvolili třetí variantu – výstup na vrchol od JZ z chaty Stüdlhütte po hřebenu Stüdlgrat a sestup klasickou cestou přes malý Glockner a východní hřeben. Následující popis berte jako s mírnou nadsázkou psaný deníček pocitů z výstupu.
Čtvrtek odpoledne po 16 hodině.
Šlapu do kopce na chvostu osmičlenné skupiny a vnitřně si nadávám, protože mě výstup s báglem stojí více sil než jindy. Netrénoval jsem, jak by bylo potřeba a tak poněkud lapám po dechu. Čeká nás asi 1000 výškových metrů a přemýšlím, co pražského obchodníka Johanna Stüdla vedlo k tomu, aby v sedle ve výšce 2802m nechal postavit už v roce 1864 horskou boudu. Cestou zjišťuji, že mi z trekové hole odpadl ochranný klobouček. Svůj nenacházím, ale leží zde jiný, pasuje přesně, tak ho našroubuju nad hrot a mám pocit, že je to dobré znamení.
Se vzrůstající výškou klesá teplota, pravidelně se zastavuju, abych popadl dech a strojím se. Naštěstí i ostatní zmírňují tempo a funí. Cestou sledujeme sviště. Snažím se ostrým hvízdáním zaujmout jeho pozornost, ale evidentně ho nechávám v klidu.
Za dvě hodiny stojíme u chaty, je tu kosa a překrásný výhled. Už chápu Johanna Stüdla. Moderní design chaty mě fascinuje, vysoušeče bot, obrovitý talíř pikantní asijské polévky i čepované kvasnicové pivo taky. Rakouští vojáci vedle u stolu popíjejí pivo a prokládají ho panáky něčeho ostřejšího, vojáci německého Bundeswehru srkají jablečný džus. Všichni se shodujeme na tom, ve které armádě bychom chtěli sloužit. Spát jdeme včas, ale do místnosti se po zhasnutí neustále trousí další alpinisté a zespodu hlomozí opilecké popěvky Rakušáků. Stávat máme okolo páté, ach jo.
Pátek
Venku je jasno a mrazivo. Přípravy batohů proběhly večer, teď už vše probíhá bez mluvení a rychle. Mačky, cepín, sedák, smyce, friendy, expresky, rukavice, helma, ledovcové brýle, dostatek pití i trochu vydatného jídla. Nic z toho nesmí chybět. Dole jen popadnu hole a pečlivě zalepím paty proti odření. Stejně jako i v při jiných podobných túrách zbytečně. V šest začínáme stoupat příkrým svahem, na kterém se střídá zmrzlý sníh a skála až k ledovci, po kterém postupujeme rychle vzhůru. U odtrhu pod hranou hřebene Stüdlgrat jsme za hodinu. Šlo to rychle a od chaty jsme se posunuli o bezmála 400 výškových metrů. Po krátké poradě se rozhodujeme, že počáteční metry polezeme sólo bez jištění. Lehký horolezecký terén to umožňuje, ale znamená to i maximální soustředění. Teplota je stále pod nulou a na sever obrácenou stranu hřebene místy podniká výpady silný nárazový vítr. Za několik desítek minut dosahujeme „ostří hřebene“ a i přes prozatím celkem snadný výstup se ve dvojicích navazujeme na lano. Volíme taktiku současného výstupu obou lezců, mezi kterými se průběžně zakládá jištění. I díky tomu postupu zakrátko dosahujeme důležitého bodu Frühstückplatz (snídaňové místo) s výškou 3550m. Odtud se hřeben ještě o něco více napřímí a začíná skutečné lezení. Odhadujeme, že závěrečných 350 výškových metrů zdoláme za dvě hodiny. Výstup se však zpomaluje a některé těžší úseky lezeme jeden po druhém s relativně
pečlivým jištěním. Nejobtížnější pasáže obsahují přídavná jistící ocelová lana a kramle. Při pěkném počasí je to trochu škoda, ale za bouřky nebo sněžení vám může podobné zázemí zachránit život. Znovu si říkám, že jsem fyzickou přípravu podcenil a snažím se Libora přesvědčit, že nejsem „nadmutá koza.“
Na osluněné části hřebene slunce doslova peče a tak cítím, že mi pot ztéká po zádech. Ve stínu stále mrzne, ale i přesto měním zimní rukavice za cyklistické. To se hodí hned v následující pasáži, kterou si hned po vyhoupnutí se na vrchol hřebene vybavuji z fotografie na netu. Ve výšce 3690 m leží na velmi exponovaném místě nakloněná hladká hrana. Mělo by to být jedno z těch těžších míst, ale na povrchu nacházím drobné lišty a tři tutové boráky k zajištění, takže přelezení mi netrvá déle než tři minuty. Vrchol je téměř na dosah, ale postup se na několik desítek minut zastavuje. Petr s Milanem, kteří stoupají před námi dolezli maďarskou dvojici a musí čekat. Mně je na sluníčku zrovna docela dobře, ale Libor mrzne ve stínu. Trvá téměř půl hodiny, než můžeme pokračovat ve výstupu. Čeká nás znovu přesun do stínu. Tentokrát zúžením, do kterého se snad každý z nás i s báglem docela slušně zašprajcuje.Vykláním se nad stometrovou hlubinu a píďalkovitým pohybem se snažím uvolnit z téhle krkolomnosti. Libor se popadá za břicho, když vidí, jak bojuju a pak mi popisuje vlastní, neméně zábavnou metodu průlezu.
V 11 hodin 12. července stojíme na vrcholu. Počasí je nádherné a nás už čeká „jen“ cesta dolů.
Sestup
Z pověrčivosti nikomu nevolám ani nepíšu smsky, že máme „poděláno“, protože každý výstup v horách končí až po bezpečném návratu. Pohled na zasněžený hřeben malého Glockneru a celkový charakter sestupového místa naznačuje, že ještě bude co dělat.
Hned v zápětí se ukazuje, že lano mezi mnou a Liborem potřebuje z důvodu bezpečnosti přece jen prodloužit a tak se snažím odmotat 2 – 5 metrů z asi dvacítky záložních. Libor v tu chvíli stojí na úzkém chodníčku nad exponovaným žlebem a oprávněně vnímá situaci s neblahými pocity. David už se na mou marnou snahu nemůže dívat a pomáhá mi vše uspořádat, tak jak se má. Nadávám si, že mám lano zašmodrchané do smyc a vše řešíme v nepříliš vhodné části sestupu. Opouští mě pohoda i koncentrace. Potřebuju víc cukru, ale poslední sojový suk zabírá jen částečně. Za malým Glocknerem docházím, no to neuhodnete, jinou, ale znovu maďarskou dvojici lezců a konvoj osmi lanškrouňáků tak opět zpomaluje. Cesta se po chvíli stáčí vlevo do ostrého svahu pokrytého rozbředlou vrstvou sněhu. Sklon ve vrchních partiích žlebu odhaduji okolo 50° a sestupová linka vede cik-cak mezi skalisky. Z batohu odvazuji cepín a nasazuju mačky. Ty ve sněhové kaši vůbec nedrží, bořím se a místy propadám až po pás, částečně jde i o sjezd po zadku, bodec cepínu zajíždí do sněhu vždy až po rukojeť. Ostatní jsou na tom podobně, vypadáme jak parta opilců.
V dolní partii očekáváme, že už nastává pohoda a tak na sebe navzájem čekáme. Pohyb závěrečné skupinky však prozrazuje, že něco není v pořádku. Martin doslova klopýtá svahem a Milan s obavami vysvětluje, že je mu zle a zvracel. Příšerně ho bolí hlava a motá se, je evidentní, že se potřebuje dostat dolů, protože nadmořská výška, nedostatek tekutin a únava udělaly své. Nezbývá, než ho rychle dostat do nejvýše položené rakouské chaty arcivévody Johanna. Zde se snažíme Martina postavit na nohy čajem, ale výsledkem je další „šavle“. Jsme stále moc vysoko. Nesmírně ochotný chatař, který dobře ví, o co jde, mu nakape do vody látku na posilnění oběhu. David si Martina naváže na lano a ten se ještě jistí karabinami k ocelovému fixu ferraty. Začíná poslední obtížnější část sestupu. Za dvacet minut klesáme o dalších 300 metrů a Martin se vzpamatovává. Pohodlná cesta rozbředlým sněhem na povrchu ledovce nás rychle přibližuje k místu noclehu, chatě Stüdlhütte. S Lubošem testujeme jízdu po zadku a dobře 80 výškových metrů si takto zpříjemňujeme. Nápad to byl v mém podání samozřejmě pitomý, protože nemám nic na převlečení a s promočeným zadkem později nemůžu s ostatními na pivo. Skoro hodinu musím čekat, než mi kaťata uschnou. Plánovaná
bujará oslava nakonec neproběhla, po osmé se většina z nás zhroutila na palandu v mírné podobě bezvědomí.
Doslov
Poprvé se myjeme až následující večer v kempu kousek za Vídní, kde jsme se rozhodli strávit dva půldny lezením na skalách. Nikomu se totiž nechtělo na Stüdlhütte kvůli hygieně utratit čtyři eura za několikaminutovou sprchu, když za stejnou cenu lze pořídit nefiltrované pivo. Těžko říct, kdo smrděl víc, asi všichni stejně.
Lezení na vápencích Peilsteinu nám po překonání Grossglockneru moc nešlo, síly evidentně chyběly. Znovu mě však potěšila rakouská pohostinnost, pohoda i příznivé ceny. Příjemný je i pocit, že Čechy mají v Rakousku rádi, jsme převážně vděční a dnes už i bezproblémoví návštěvníci hor.
Krom hromady šutrů a puchýřů na patách si domů vezu důležitý životní pocit, který nikde jinde získat nemůžu.
Zapsal: František Teichmann
Výstupu se dále zúčastnili: Libor Peichl, Milan Gregora, Zdeněk Gregora, Petr Krátký, Luboš Stejskal, David Urbášek a Martin Pirkl.
