Vždy, když někam jedu, mám tendenci brát si zbytečně moc věcí. Proto se tentokrát snažím obsah batohu trochu zredukovat, už jenom proto, že ho budu muset na zádech nést dost daleko a ještě víc vysoko. Předpověď počasí je ale nekompromisní: azuro od rána do večera, teploty tropické; není se čeho obávat.
Hned, jak jsem na Štrbském plese vystoupil z auta, bylo mi jasné, že s bundou jsem to ale přepísk. Je něco kolem osmé večer, teplota se pohybuje někde okolo pěti stupňů a já se v mikině snažím tvářit, jako že pohoda. Zároveň je mi taky jasné, že Petr ani Luboš mi to nežerou. V následující hodině, kdy obcházíme okolí a hledáme místo na spaní, se v pravidelných intervalech snažím nadhodit nápad jít do hospody a počkat na druhé auto. Fous, Karel a Zbyšek se totiž museli stavit na večeři a ani trošku je nezajímá, že já tu mrznu. Poté, co s Lubošem odmítáme Petrův nápad spát u jezera, se mé přání vyplňuje. Česnečka, čaj a pivko zachraňují dnešní večer. Když přijíždí i druhý vůz, hospoda se mění v diskotéku a my padáme pryč. Přejíždíme k altánu, vzdálenému asi pět kilometrů od Štrbského plesa, který bude dnes naším útočištěm.
Po ránu je zima, a to jako že velká. Rychle balíme. Jednak abysme nemuseli na Štrbským platit za parkování, a taky tušíme, že nebude času nazbyt. Pohled na sever do dlouhé Mengušovské doliny, kterou musíme celou projít, nás v tom ujišťuje. Nuže, nezbývá, než s písní na rtech vyrazit.
Stoupáme známou (teda některým) cestou na Popradský a dále dolinou k Žabím plesům. Je tu krásně. Cestou děláme jenom několik malých zastávek, to abychom se odstrojili, napili, a aby mohl Zbyšek ztratit mikinu. Větší zastávka následuje až u ples, kde se rozdělujeme. Fous s Karlem jdou dnes na Žabího koně; já, Zbyšek, Petr a Luboš míříme na Volí vežu. Fous zamačkává slzu, Zbyšek se ho nechce pustit, ale není jiného zbytí. „Slibuju Fousi, že jestli se nezabije, zabiju ho já. Uvidíme se večer.“
Petr nabírá vodu z plesa a se slovy: „nikdy jsem se neposral“ odhodlaně zahajuje poslední část výstupu. O hodinu později a celkově čtyřech hodinách pochodu jsme pod stěnou. Pohled dolinou zpět ke Štrbskému plesu ospravedlňuje krátký odpočinek. Už jsme toho dneska vydupali docela dost. Je tu hodně lidí, ale je neděle, takže nás to nepřekvapuje. Náš směr je naštěstí volnej…
Petr vyráží jako první, poleze s Lubošem. Já a mladý učedník půjdeme za nima. Vybrali jsme si Štáflovku (5-), naprostou klasiku a jednu z nejvíce lezených cest v Tatrách. Je to hezký lezení převážně na vlastním jištění, jehož vyvrcholením je exklusivní plotna čtvrté délky. Ta nás přivádí na pilíř, z něhož se pokračuje dál na vrchol dvěma lehkýma dýlkama. My ale slaňujeme dolů, protože chceme vylízt ještě jednu cestu. Dáváme krátký odpočinek a vyrážíme na Stanislawskiho (5), neméně známou klasiku. První délka je chodecká, ani nic nezakládáme. Dále pokračujeme koutem vzhůru a pak se rozdělujeme. Já a učedník pokračujeme po stopách mistra Stanislawskeho mírně vpravo, Petr s Lubošem stopují pana Puškáše velkým komínem přímo nahoru. Dolézáme opět na pilíř, stejně jako u Štáflovky a po něm dolézáme rychle na vrchol. Petr s Lubošem tu ale nejsou a to mi připadá divný. Jejich cesta měla o jednu délku míň než naše, čekal jsem, že tu budou dřív. Čekáme, ale nikdo nikde, tak jim jdu naproti a po chvilce je nacházím. Komín byl asi zapeklitější, než se zdálo. Po chvilce jsme už ale nahoře všichni. Bohužel, krásný slunný výhled na polskou stranu se nekoná, je už pozdě a severní dolina je už ve stínu. Škoda, těšil jsem se na to, ale i ve stínu je to hezký. Začínáme sestupovat. Slanění není moc dlouhý a tak jsme po chvilce skotačení zase pod stěnou. Balíme a odcházíme. Poměrně rychle se stmívá. Navíc máme žízeň a jsme už unavený. A ty batohy jsou čím dál těžší. Napojujeme se na turistický chodník a pokračujeme po něm nahoru. Přelízáme po řetězech a už po tmě šlapeme vzhůru. Naproti nám jde Fous. Měl už asi obavy, jestli jsem své výhružky ohledně Zbyška neuskutečnil. Za okamžik už nás vítají modlitební fáborky a my vstupujeme do království Rysů. Světlo nově zrekonstruované chaty nás k sobě láká a my se rádi necháváme přijmout do jejího náručí. Pivko a borovička ve světle petrolejových lamp jenom dokreslují atmosféru magického večera. A protože magické momenty obvykle netrvají příliš dlouho, i my brzo upadáme v bezvědomí pod tíhou náročného dne…
Ráno nás budí Fous, chystají se odejít. Chtějí jít na Ošarpance. To je o dolinu vedle a abyste tam přešli, musíte sejít zpátky dolů na Popradský pleso, obejít Popradský hřeben a to samé zase vyjít nahoru. V tichosti podezřívám Fousadlína s Karlem, že se zbláznili. Asi nedostatek kyslíku. Nenechají si to ale vymluvit a vyráží. My si zatím v poklidu dáváme snídani a užíváme si krásný a poklidný ráno v horách. Davy turistů tudy začnou proudit až za hodinu nebo dvě, to už tu nebudeme. Balíme, platíme, loučíme se a odcházíme.
Scházíme jenom těsně pod řetězy a odbočujeme z chodníku. Dnes míříme na Žabího koně. Tatranská klasika potřetí a údajně nejhezčí hřebenovka v celých Tatrách, takže se docela těšíme. Traverzujeme stěnou Rysů a následně, už navázaní, lezeme jednu délku na hřeben mezi Rysmi a Žabím koněm, který je ale schovaný za takovým skalním blokem. Když ho obejdeme, otevře se nám pohled na celý hřeben. Pohled monumentální a trošku děsivý. Víme, že je to vlastně skoro po rovině a že lezení je jenom za tři, ale i tak se nám trošku tají dech. Po hraně ostré jako břitva zároveň probíhá hranice mezi Slovenskem a Polskem. I walk the line…
Nejdřív musíme slanit do sedýlka na hřebenu. Jako starý metodik dělám na koncích lana uzel a hážu ho do údolí. V tom o nějakých třicet metrů níže uzel zajíždí do spáry tak perfektně, že kdybych se o to snažil, nikdy by se mi to nepovedlo. Výsledkem je, že lano nemůžeme stáhnout. Musím slanit až na konec, uzel rozvázat a vyprusíkovat zase nahoru. Inu, sranda musí být.
Konečně můžeme vyrazit kupředu. První dýlka je parádní. Nevím, jestli se dá nazvat lezecká, prostě jenom přejdete po ukloněné plotně asi čtyřicet metrů. Rukama se držíte v Polsku, nohy na tření u Slovenských brachů. Expozice je to ale úchvatná. V následující délce potom přelezeme přes výšvih na horního koně a pokračujeme dál už trošku strměji až k vrcholu. Neskutečný. Kdo by čekal, že nějaká trojka může poskytnout takový pocity. Po chvilce jsme nahoře všichni. Čeká nás čokoláda, výhledy, foto a příprava na sestup. Prohlížím motanici smyček obhozených kolem volně naskládaných šutrů, se kterýma se dá rukou pohnout, a ani trošku se mi nechce se do něčeho takovýho pověsit. „Klucí, jedu! A kdyby něco, skočte na druhou stranu“.
Božstvo bylo i tentokrát na naší straně a po dvou slaněních máme pevnou půdu pod nohama. Sundáváme sedáky, motáme lana. Uklízet helmy ale ještě není na místě. Pozorně prohlížíme velmi strmý svah tvořený tu trávou, tu skalními prahy, a hledáme kudy tudy dolů. Sestup ještě není úplně jednoduchý a zabírá nám hodně času, ale nakonec se na chodník přece jenom dostáváme. Zbývá naposledy vystoupat k uschovaným batohům a pak už pelášíme stále jenom dolů. Tajmink zvládáme výborně. S Fousem a Karlem se setkáváme téměř na minutu přesně u pivka na Popradským plese. Pak už jenom poslední hodinka pochodu na Štrbský a jsme u aut.
Náš krátký výpad do Tater byl intenzivní. Hodně chození, hodně lezení, žádná flákárna. Právě proto odjíždíme mimořádně spokojeni a rozhodnuti, vrátit se sem co nejdříve zpět. A kdo ví, možná i ve větším počtu. Naposledy se Petr s Lubošem, Zbyšek s Fousem, i Karel s Dejvem ohlíží zpět k Mengušovské dolině a mlčky se loučí s nyní již oranžově zbarvenou Volí vežou, Žabím koněm, Rysmi, Ošarpanci a dalšími žulovými velikány. Tak brzy, dovidenia.
