V zářijovou neděli se část oddílu HK Lanškroun vydala do 800 kilometrů vzdálené skalnaté Paklenice v západním Chorvatsku. Naše výprava složená ze tří aut startovala v neděli brzy ráno s nadějí, že přijedeme dříve, než za 8 hodin a nebudou nám muset amputovat nohy. Kárníkovi vyjeli radši už v sobotu večer, aby malý Vojtíšek mohl spát a nestěžoval si (jako většina) na bolest zadku způsobenou nepohodlností auta.
Po vyčerpávající cestě plné zastávek na benzínkách a placení na dálnicích jsme konečně dorazili do sluncem zalitého Starigradu. Ubytovali jsme se v hned prvních apartmánech na začátku tohoto města u paní Zdenky. Z balkónu byl krásný výhled na moře, ale také i na parkoviště plné lanškrounských aut. Každý byl ubytovaný v nějakém z několika pěkných pokojů, ovšem já a Danča jsme na rozdíl od ostatních měli i pánvičky, které nám všichni záviděli, zvlášť když dělali palačinky. Velká chyba byla, když Kárníkovi Ivě zaplatili pokoj, když většinu času strávila na sice nepohodlných schodech, ale zato s dobrým dosahem wifi.
Hned po probuzení od cikád jsme vyrazili udělat výstupy prvního dne. Někdo se šel na první den rozehřát na ty kratší a lehčí cesty, ale my (já, Dejv, Martin a Petr) jsme hned bez váhání šli zdolat pětidélku. Na moji první vícedélku to šlo, až na jeden krok, kdy jsem prostě neodolala erárnímu „dávátku“.
Druhý den jsme se přesunuli na skály, na kterých jsme se už báli, že nám nevystačí lano. Naštěstí se ale všechno i po Radkových baletních kreacích obešlo bez úrazu a po ranním lezení jsme se ještě odpoledne šli vyvalit na mušlovou pláž před našimi apartmánany.
Ve středu přijeli Peichlovi, Gregorovi a František. Ti také jako my šli hned ukořistit první paklenickou vícedélku.
Na čtvrtý den jsem vyrazila s Petrem a Martinem na nedobytný Olymp, který svůj název nese opravdu oprávněně. Problém nastal když jsem zápasila s poslední expreskou na konci cesty a omylem jsem vycvakla i řetěz, což bylo jediné na čem jsem byla jištěná. Naštěstí jsem nezpanikařila a hned se zase zajistila, ale neobešlo se to bez zoufalého výkřiku o pomoc. Pak jsme se přesunuli na cestu Zerovit (7a), což byl klasický profil lanškrounské stěny. A asi hlavně díky tomu jsem ji vylezla hned na první pokus na prvním a ostatní to nakonec taky dali. Z nadšení z mého nového rekordu jsem si ještě zkusila vedlejší stropové 8a s erárními expreskami, ale s konstatováním, že budu muset ještě chvíli trénovat, jsem to nakonec u 3. expresky vzdala. Večer jsme měli k večeři výbornou místní rybu od paní domácí.
O pátku skoro nic, protože mě zapomněli v pokoji, když si každý myslel, že mě vzal autem ten druhý.
Poslední lezecký den se většina výpravy o šesté ráno vypravila na legendární Aniću Kuk. Dejv zvolil vražedné tempo a hnán odhodláním a chutí znovu vylézt svou oblíbenou skálu skoro utíkal v čele našeho průvodu. Odnesli jsme to my, kteří jsme v šest ráno ještě spali s otevřenýma očima a sotva se ploužili za skupinou. Ve třech družstvech jsme cestou Mosoraški 5c stoupali pořád bíž a blíž k vrcholu. Největším zážitkem z celého výstupu byl pro mě a Aničku Petr, který potřeboval na záchod, tak si na štandu odskočil asi metr od nás a kropil kolemjdoucí. Po několika minutách záchvatu smíchu a 10 délkách jsme se všichni doplazili na dlouho očekávaný vrchol a udělali fotky celé výpravy a výhledu na Starigrad. Potom, co jsme sešli Aniću, jsme ještě nakoupili suvenýry a šli se naposledy vykoupat v moři. Voda byla (aspoň podle mě) strašně ledová, ale nakonec tam ta naše skupina odvážlivců buď vlezla, a nebo nás někdo postříkal. Potom jsme ještě s Aničkou Frantovi vyrobili v moři srdíčko z kamenů a společně se všichni fotili u vzpírání na špalku, který si pak Libor odvezl jako suvenýr s sebou domů. Někdo už v sobotu a ostatní v neděli jsme se po dlouhém lezeckém týdni vrátili ve zdraví domů.
Zapsala Andrea-Sandokan
