Naší plánovanou expedici do Tater bohužel překazila nevalná předpověď počasí, a tak jsme za náhradní cíl zvolili rakouský Hollental. Změna na poslední chvíli a skutečnost, že jsem se probudil dvě hodiny před odjezdem nám bohužel znemožnila důkladnou domácí přípravu, ale i tak jsme se v 16:00 nalodili na palubu Petrova vozu a vyrazili. Krom Dejva a Petra ještě přispěli k pozdějším zážitkům Luboš, Zbýša a Medvědův průvodce Hollentalem (díky:).
Po setmění jsme dorazili na místo. Ubytování v Hollentalu je perfektní. Poměrně velký plac u parkoviště umožňuje přespání zdarma. Bonusem jsou toalety s tekoucí vodou. Nevýhodou je pak značná oblíbenost této oblasti, která se projevuje značným počtem stanů, aut a lidí, zejména o víkendech a svátcích. My jsme naštěstí v neděli večer místo na dva stany našli snadno a po symbolickém pivku se uložili ke spánku.
Počasí po ránu nebylo nijak zázračné, ale zase tak hrozné taky ne. Nad snídaní jsme našli v průvodci náš dnešní cíl a vyrazili. Nástup 15 minut, paráda...
Stoupání od auta se ukázalo být dost prudkým. Po hodině funění do kopce a nastoupaných 400 metrech v nás začínají hlodat jisté pochybnosti o správnosti našeho počínání. Obracíme se a s velkou nechutí scházíme zpět k výchozímu bodu. Zkoušíme štěstí v dolince o trošku víc vlevo, ale rychle zjišťujeme, že i tady jsme špatně. Naše dolinka musí být ta uprostřed. Po další hodině stoupání suťoviskem, které připomínalo špíš šlapání vody v bazénu (jeden krok nahoru a dva zpět) jsme se zorientovali. Ano, opět jsme špatně, ale alespoň víme kde. Na lezení tu připadá v úvahu vpodstatě pouze jedna cesta - Sisyphus (7/7+, 150m, 4 dýlky). Připravujeme se, oblíkáme sedáky. Zbýša se pořád někde hemží a motá, a tak už jenom sledujeme můj milovaný foťáček, jak se nastoupaným suťoviskem kutálí zpět do údolí. Tak nějak vzpomínáme na podzimní Paklenici a Liborův výkřik: "Chyť ho". Tady bohužel nebyl nikdo, kdo by ho mohl chytit, tak se Zbyšour prošel. Radši začínám lízt, nebo bych ho musel zamordovat. Moje tajné naděje, že ho futrál ochrání, se rozpývají asi v půlce první dýlky, kdy se Zbyšek vrací pod nástup..
To už ale řeším jiný problémy. První dýlka je za 6- a trošku mokrá, takže se musíme i trošku snažit. Lezení je ale celkem hezký. Druhá dýlka docela jde, jenom jeden těžší krok. Klíčová je třetí dýlka, těžších kroků je tu víc, ale 7+ to zase asi nebude. Sedím si na štandu a koukám nahoru na poslední dýlku za 6+. Docela se na ní těším, a když doleze Zbýša tak vyrážím. Nadšení mě opouští hned v prvním mokrým koutku, ale nějak to jde. Následuje jeden nepříjemný rajbasový krok a hned za ním fakt hnusnej traverz doprava pod závěrečný koutek, který je samozřejmě mokrý. Pět metrů před kouncem cesty - snažil jsem se, fakt. Nadával, vymejšlel, funěl a... spadnul. Zkouším traverz doleva a padám zase. Napodruhé jsem to přece jenom obtraverzoval a za pomoci vyšší moci dolezl nahoru. Nikdo to za mnou nechce lízt, tak slaňuju zase zpátky na třetí štand. Vlastně je to dobře, začíná kapat. Slaňujeme ale celkem rychle, i když přes jeden traverz, takže jsme za hodinku dole. Balíme a s trošku smíšenými pocity lyžujeme suťoviskem zpátky k autu. Večer dáme pivko, uvaříme večeři a jdeme pomalu spát.
Druhý den si vybíráme snadnější cíl. Docela bez problémů nalézáme správnou dolinu i stěnu, teď ještě najít cestu. Podle tohoto průvodce to ale není tak jednoduché. Traverzujeme pod celou stěnou, ve které bohužel není moc orientačních bodů. Po dvou hodinách je nám jasné, že jsme to už dávno přešli. Máme toho dost. Průvodce letí vzduchem (promiň Méďo). Scházíme do údolí a jedeme zpátky na parkoviště, kde jenom pojíme, přebalíme a vyrážíme k domovu, kam přijíždíme kolem sedmé.
